Slaměná plastika:
od stébla k hotové práci
Sláma je materiál, který se chová jinak než dřevo, papír i textil. Má vlastní lesk, vlastní směr vláken a velmi krátkou dobu, kdy je poddajná. Nulonto shromažďuje popisy jednotlivých dílenských úkonů — od výběru stébel na poli až po poslední vrstvu laku — a snaží se je vysvětlit tak, jak na sebe ve skutečnosti navazují.
Sklizeň žitné a pšeničné slámy
Materiál a jeho původPro plastiku i mozaiku se hodí sláma sklizená ručně, nejlépe krátce před plnou zralostí. V té chvíli má stéblo ještě pružnost, ale už dostatečnou pevnost stěny a zlatý tón, který se pak dá jen zvýraznit, nikoli dodatečně vytvořit. Sláma z kombajnu je zpravidla polámaná v kolénkách a rozdrcená po délce, takže se z ní dá získat jen zlomek použitelných úseků.
Žito dává delší a rovnější trubky s výrazným leskem, proto se používá tam, kde je potřeba souvislá plocha pásky bez viditelných spojů. Pšenice má stéblo kratší a silnější, s teplejším odstínem; hodí se na copánky, drobné objemové prvky a místa, kde se počítá s mechanickým namáháním. V českých podmínkách bývá nejlepší materiál z ozimých odrůd sklizených v suchém týdnu, protože déšť těsně před sklizní kresbu povrchu nenávratně zašedne.
Co se ze stébla skutečně použije
Rostlina se rozdělí na mezikolénkové úseky. Kolénka se odstraňují úplně — jsou tvrdá, jinak zbarvená a při žehlení praskají. Nejcennější je zpravidla druhý a třetí úsek od klasu: je dlouhý, rovnoměrně silný a má nejčistší povrch. Spodní části bývají zašedlé od půdní vlhkosti a hodí se spíš na cvičné kusy nebo na místa, kde je záměrem tmavší tón.
- Řezat těsně nad kolénkem, ne skrz ně.
- Nechat stébla dosušit ve stínu, rozprostřená v tenké vrstvě.
- Vyřadit kusy s tmavými skvrnami plísně — ty se dalším zpracováním nezlepší.
- Zbavit stébla listových pochev ještě před tříděním, dokud jsou křehké.
Třídění podle tloušťky a odstínu
Příprava zásobyTřídění je nudná práce, která ale rozhoduje o tom, jestli bude hotová plocha působit jednotně. Stébla se nejprve rozdělí podle průměru — obvykle do tří až pěti skupin — a teprve potom podle barvy. Materiál z jednoho pole a jedné sklizně má překvapivě široké rozpětí tónů: od téměř bílé přes slámově žlutou po zlatohnědou.
Odstín se posuzuje za rozptýleného denního světla, ne pod žárovkou; umělé osvětlení posouvá vnímání do teplé oblasti a rozdíly zaniknou. Osvědčuje se srovnávat vždy proti jednomu referenčnímu stéblu, které zůstává v ruce, a ne porovnávat každý kus se sousedním — chyby se jinak sčítají.
Praktické rozdělení zásoby
- Silná rovná stébla — základ pro objemové figury a kostry.
- Střední průměr s čistým povrchem — hlavní materiál pro pásku a mozaiku.
- Tenká stébla od klasu — jemné detaily, tenké linie, žilkování listů.
- Nepravidelné a skvrnité kusy — zkoušky odstínů, cvičné žehlení, testy laku.
Každá skupina se ukládá zvlášť a označí se rokem sklizně. Sláma stárne: po dvou až třech letech ztrácí část pružnosti a při máčení se snadněji trhá, i když navenek vypadá stejně.
Máčení, rozštípnutí a žehlení do pásky
Klíčové úkonySuché stéblo je trubka, která pod nožem praskne. Aby se dala rozvinout do plochy, musí se změkčit. Nejběžnější je máčení v horké vodě: stébla se ponoří na několik desítek minut, dokud nezmizí lom při ohnutí přes nehet. Delší máčení nepomáhá, naopak vyplavuje z povrchu vosky, na kterých stojí typický lesk. Materiál se poté nechá jen okapat, nikoli uschnout — pracuje se s ním vlhký.
Rozštípnutí trubky
Trubka se rozřízne podél jedním tahem špičatého nože nebo tenkého hrotu vedeného vnitřkem stébla. Řez musí být veden rovnoběžně s vlákny; jakmile se stočí, páska se později roztrhne přesně v tom místě. Rozvinuté stéblo se rozloží vnitřní stranou nahoru — vnitřní strana je matná a světlejší, vnější lesklá a tmavší, a právě rozdíl mezi nimi je hlavní výtvarný prostředek celé techniky.
Žehlení
Rozvinutá stéblová ploška se vyhladí do rovné pásky teplem a tlakem. Používá se mírně nahřáté železo nebo hladítko; teplota se zkouší vždy na odřezku. Příliš horký nástroj slámu okamžitě zhnědne a udělá v ní skvrnu, která už nejde odstranit, příliš studený ji jen zmačká. Žehlí se od středu ke krajům, v jednom směru, dokud páska nezůstane plochá i po odložení.
- Zkontrolovat vlhkost stébla ohybem přes nehet.
- Rozříznout podél vlákna jedním plynulým tahem.
- Rozevřít a nechat pár vteřin uvolnit pnutí.
- Vyhladit teplem od středu k okrajům.
- Založit pásky mezi list papíru pod mírné zatížení.
Nalepení na podložku a řezání mozaiky
Plošná technikaJednotlivé pásky se kladou těsně vedle sebe na tenký papír a lepí se plošně. Vzniká souvislý list slámy, se kterým se dá pracovat jako s dýhou: dá se řezat, obkreslovat a skládat. Směr stébel v listu se volí předem, protože právě on určuje, kam se bude odrážet světlo. Dva sousední tvary vyřezané ze stejného listu, ale otočené o devadesát stupňů, budou při pohledu z jedné strany vypadat jako dva různé odstíny — a při přesunu diváka si role vymění.
Motiv se rozkresluje na paus a přenáší na rub listu. Řeže se ostrým skalpelem proti kovovému pravítku, vždy raději několika lehkými tahy než jedním silným. Hrany se pak lehce přebrousí, aby na sebe díly dosedly bez mezer. Skládání postupuje od velkých ploch pozadí k drobným detailům, které se vkládají naposledy.
Na co si dát pozor při skládání
- Nechat rozkres zrcadlově obrácený, pokud se řeže z rubu.
- Číslovat vyřezané díly hned po vyjmutí, jinak se pořadí ztratí.
- Lepidlo nanášet na podklad, ne na slámu — vlhkost pásku zvlní.
- Přitlačovat přes čistý papír, aby se lesk nepoškrábal.
- Kontrolovat práci pod různým úhlem světla, ne jen kolmo.
Pletení copánků a objemových figur
Vedle ploché mozaiky stojí druhá větev techniky — pletení. Copánek ze tří, pěti nebo sedmi stébel je základní stavební prvek: dá se z něj stočit rovina, obtočit jádro nebo vytvořit obrys figury. Šířka copánku se řídí počtem pramenů a šířkou pásky, jeho charakter pak tím, jestli se plete z celých trubek, nebo z rozžehlených pásek.
Objemové figury vznikají navazováním svazků kolem vnitřní kostry ze silnějších stébel. Práce probíhá s vlhkým materiálem a musí být hotová dřív, než uschne, protože po vyschnutí se tvar zafixuje a další ohyb už znamená prasknutí. Proto se zpravidla připraví celý svazek předem a plete se bez přerušení.
Napětí v převazech rozhoduje o výsledku víc než samotný vzor. Volný převaz se po vyschnutí uvolní a figura ztratí obrys; příliš utažený rozdrtí stěny stébel a v místě uzlu vznikne tmavý zlom.
Bělení a opalování pro odstíny
Práce s barevnostíBarevná škála slaměné mozaiky vzniká bez barviv. Na jedné straně stojí zesvětlení, na druhé řízené ztmavení teplem — mezi nimi leží celý rozsah, se kterým se skládá obraz.
Zesvětlení
Nejšetrnější je dlouhé vystavení slunci: stébla rozložená za oknem nebo venku ve stínu skla ztrácejí během několika týdnů část tónu a získají chladnější, téměř slonovinový odstín. Rychlejší chemické bělení se používá také, ale materiál po něm bývá křehčí a matnější, takže se hodí spíš pro menší plochy než pro celé pozadí.
Ztmavení opalováním
Opalování se dělá horkým pískem, nahřátým kovem nebo krátkým přiložením k rozehřáté ploténce. Tón se pohybuje od světle medové po tmavě hnědou podle času a teploty — a přechod je velmi rychlý, takže se pracuje po vteřinách a stále se srovnává se vzorníkem. Vlastní vzorník s popsanými časy a teplotami je při této technice užitečnější než jakýkoli obecný návod, protože každý zdroj tepla se chová jinak.
- Odstíny připravovat po dávkách, ne po jednotlivých páskách.
- Testovat vždy na odřezku ze stejné dávky slámy.
- Popsat u každého vzorku čas, teplotu a druh slámy.
- Počítat s tím, že lak výsledný tón ještě o něco prohloubí.
Lakování, ochrana proti vlhkosti a skladování
Dokončení a údržbaHotová práce se povrchově uzavírá především kvůli vlhkosti, ne kvůli lesku. Sláma je hygroskopická: přijímá a vydává vodní páru podle okolí, a právě toto dýchání časem uvolňuje lepené spoje a zvlňuje plochy. Lak se nanáší v tenkých vrstvách, protože silná vrstva vytvoří na povrchu zrcadlo, které potlačí přirozený lesk vláken — tedy to hlavní, kvůli čemu se sláma používá.
Matné a polomatné laky obvykle zachovají kresbu lépe než vysoce lesklé. Mezi vrstvami se nechává úplné zaschnutí a plocha se jen velmi lehce přeleští, ideálně měkkou tkaninou bez brusiva. Nezalakované práce, například pletené figury, se chrání spíš prostředím než nátěrem: stabilní vlhkostí a vzdáleností od zdrojů tepla.
Skladování materiálu i hotových prací
- Neroztříděná stébla v papírových obalech nebo plátně, nikdy v uzavřené fólii.
- Vyžehlené pásky v deskách mezi listy papíru, pod mírným rovnoměrným zatížením.
- Relativní vlhkost přibližně mezi 45 a 60 procenty, bez rychlých výkyvů.
- Mimo přímé slunce, které postupně bělí i uložený materiál.
- Hotové plošné práce zaskleněné nebo alespoň chráněné před prachem.
- Zásoby jednou za rok prohlédnout kvůli plísni a zavíječům.
Co na Nulonto vychází
Obsah projektuNulonto je informační a redakční projekt věnovaný jedinému okruhu — zpracování žitné a pšeničné slámy do plošných i prostorových prací. Texty vznikají jako popisy postupů: co se v které fázi děje s materiálem, proč se určitý krok dělá právě tak a co se stane, když se vynechá.
- Popisy jednotlivých dílenských úkonů od sklizně po dokončení.
- Poznámky k vlastnostem slámy — vlhkosti, pružnosti, lesku a stárnutí.
- Kontrolní seznamy pro třídění, žehlení, skládání mozaiky a skladování.
- Vysvětlení, jak vzniká barevná škála bez použití barviv.
- Slovníček pojmů, které se v této technice běžně používají.
Materiály jsou psané pro čtení, ne pro prodej. Nenajdete tu nabídku kurzů, zakázkovou výrobu ani prodej pomůcek. Popsané postupy vycházejí z běžné dílenské praxe a je rozumné je před použitím ověřit na cvičném kusu, protože sláma z různých polí a ročníků se chová odlišně.
Kontakt
Spojení s projektemNa Nulonto neběží žádný registrační ani přihlašovací systém a stránky neobsahují formuláře. Pokud chcete upozornit na nepřesnost, doplnit vlastní zkušenost s konkrétním postupem nebo navrhnout téma k rozpracování, napište e-mailem.
Zprávy čteme a odpovídáme na ně podle možností. Nejde o poradenskou službu a projekt nepřijímá objednávky.